Jsem jednou z mnoha, jsem jednou z tisíců, možná statisíců. Jsem máma dítěte s postižením. Nejsem ani horší, ani lepší. Nejsem ani vyvolená ani zatracená. Prostě jsem! Jsem a žiju a bojuji a směju se a brečím a křičím a nadávám a miluji.

Miluji život a miluji svoje dítě, kterému se rozhodil jeden gen. Jeden jediný gen. Ten gen může za to, že má slabé svaly. Nikdy nebude chodit do schodů, běhat, vstávat ze země, otevírat dveře… Je spousta věcí, které nedokáže, ale život není o tom co nedokážeme. Život je o tom naučít se žít s tím co máme. A já věřím, doufám a sním o tom, že pokud bude mít moje dcera dostatečnou podporu společnosti, bude moci jednou dělat cokoliv. Jednou z ní bude samostatný, ekonomicky aktivní jedinec, který se umí smát, doufat, snít, tančit i milovat.

Moje dcera miluje život, miluje ho v celé své kráse. Je to bojovnice, je plná života a touhy a odhodlání. Ona to dokáže, já to vím. O ní ale tento blog není, je o mně. Je o tom, jak to všechno zlvádám já. Prošla jsme mnohým a mnohé mne čeká. Přijměte mé pozvání a začtěte se do mého příběhu, který píše život.

Můj cíl je prostý, podělit se s vámi o informace z našeho života. Doufám, že pokud s vámi zarezonují, že pak třeba něco změníte. Něco malinkatého. Nabídnete pomoc lidem, kteří se nemají tak dobře jako vy. Nebo že podpoříte neziskovou organizaci, které věříte. Nebo třeba pozvete na oslavu narozenin svého dítěte i toho divného kluka ze třídy. Třeba jeho máma zrovna pláče doma do polštářů, že její syn nemá žádné kamarády. Je jen na nás, zda se rozhodneme udělat svět lepší místo pro nás všechny. Konec konců nikdo nikdy nevíme, kdy tu ochotu udělat trošičku něco více, budeme potřebovat přávě my….