Obyčejná máma

OBYČEJNÁ MÁMA

Blog o cestování a o všem, co souvisí s tím, být mámou dítěte se speciálními potřebami

Je bariérovost šikana státu?

Byla jsem nedávno na jednom kurzu, kde se probírala i šikana. Tématem se docela zabývám a tak nějak jsem si myslela, že o tom vím dost. Také jsem si myslela, že všechny ty maličkosti, které se stali, jsou jen maličkosti a že se nás šikana vlastně moc netýká. Chyba!

Stačila 1 hodina povídání o šikaně a já si uvědomila, že jsme šikanovaní neustále. Nejen moje dcera, ale celá rodina. A že nejsme jediní, jsou nás po ČR stovky. Nešikanují nás cizí děti, ale stát!

30 let po pádu komunismu, kdy se zdravotně postižení zavírali do ústavů a my pořád narážíme na bariéry, které měly být už dávno překonány.

Školství v roce 2024 je stále převážně bariérové, a to je ostuda. Stát nenaplňuje Úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postižením, ani některé vlastní vyhlášky, které se týkají rovného přístupu ke vzdělávání.

Pojďme to už konečně změnit. Přestaňme se už vymlouvat proč to nejde. Bezbariérové školy neslouží jen žákům, ale i všem návštěvám, zaměstnancům atd. Založila jsem stránku https://vytahydoskol.cz/, kam budu postupně přidávat další informace, ideálně mapu bezbariérových škol, zkušenosti jiných rodičů, vyhlášky a úmluvy, které se tématu týkají.

Chtěla bych, aby moje dcera mohla chodit do školy podle svého výběru. Škola, kterou jsme vybrali je bariérová, ale velmi ochotná ji na bezbariérovou upravit. Jediný problém jsou finance. Výtah stojí 3 000 000 Kč. Stávající škola, kam chodí dcera je také bariérová, také jsou ochotní, ale chybí finance. Tak jsem si řekla, že zkusím sehnat peníze rovnou na dva výtahy, tedy 6 000 000 Kč. Obě školy jsou velmi pokrokové a snaží se být progresivní nejen co se týče výuky, ale také vybavení a zázemí školy. Moc si jich za to vážím. Víte o někom, kdo by se na financování mohl podílet? Prosím, propojte nás.

Moc bych si přála, aby se pak tento příběh stal motivací pro ostatní. Jinak, než tlakem zespoda to totiž nepůjde. Těch uvědomělých a ochotných je jen hrstka…

Podělím se s vámi o to, jak šikana začala u nás.

Když byli dceři 3 roky, tak jsme se přestěhovali z Belgie. Bylo to v průběhu školního roku, ale já v místě bydliště našla státní školku, kde měli jedno volné místo. Bohužel po schůzce, na které ředitelka zjistila, že dcera nevyjde schody, mi bylo sděleno, že místo není a že máme jít do školky pro zdravotně postižené. Tenkrát jsem toho moc nevěděla, tak jsem se v jedné takové speciální školce zeptala, zda by dceru nevzali a oni na mě koukali jako, že jsem se zbláznila. Že přeci mentálně zdravá holčička, která má „jen“ fyzický hendikep do speciální školky nepatří a že by to pro ni opravdu nebylo. Byli moc milí. Naštěstí byla poblíž jedna soukromá školka, kam ji vzali úplně bez problémů. A my si to naštěstí mohli chvíli dovolit… Ve školce byla skvělá paní učitelka Hanka. Nikdy nezapomenu, jak na zádech vynášela dceru do kopce, v ruce boby, aby mohla bobovat. Na školce v přírodě s ní v kočárku vyjela i na Snězku. Pro ni nebyl nic problém. Vše je o lidech.

Náklady na dceřiny rehabilitace ale byly (a jsou) enormní a my se tak začali poohlížet po školce státní. Vzali nás v jedné integrační. Byla moc fajn. Dceři se tam moc líbilo. Jen jí odmítali vzít na školku v přírodě. Pamatuji si, jak jsem bojovala za to, aby je t mohla. Jak jsem se nenechala. Na jednání s paní ředitelkou jsem přizvala paní z SPC (speciálně pedagogické centrum) a Rané péče. Nic jsme nezmohly… Argument? Že to by pak chtěly všechny integrované děti a že na školce v přírodě se hodně chodí. V té době byla dcera malá, já nabízela, že pojedu s ní a v ČR nebylo místo, které bych s ní v nosítku nezvládla projít nebo projet terénním kočárkem. Nevyšlo to, paní ředitelka ji tam prostě nechtěla, a pak přišla karanténa….

Hledání základní školy bylo jako noční můra. Když vám v 5 základních školách řeknou, že vaši dceru nevezmou, tak už nemáte sílu a energii hledat dál. Tenkrát to nevyšlo ani v soukromých. Ve spádové škole my ředitelka chtěla ukazovat schody, jako, abych pochopila, jak vypadají nebo nevím. A pak se mě zcela upřímně zeptala: „první a druhou třídu by to asi nějak šlo, ale pak už ne, uzdraví se dcera do té doby? A jak to budete dělat s těmi schody?“ Já? Jak já to budu dělat?

Ono obecně, spádová škola má sice povinnost vás přijmout, ale víte, jaká je praxe? Oni vás přijmou, ale pak vás a vaše dítě tak vyšikanují, že raději dobrovolně odejdete… Toto je reálná zkušenost mnoha rodičů. A když vás nešikanuje škola, tak vás třeba šikanují rodiče spolužáků, že někoho takového ve třídě nechtějí… To je super pocit, že? Padáte na ústa vysílením z péče, protože pořád něco zařizujete, vyřizujete, obíháte. Narodilo se vám dítě, které je jiné. Nemůžete za to, prostě se to stalo. Děláte první, poslední, abyste vaší rodina zajistili aspoň trochu důstojný život a někdo vás neustále šikanuje… Už nemůžete, ale raná péče je jen do 7 let a dál už nemáte nikoho, kdo by při vás stál, kdo by vám pomohl. O postižených dětech se totiž ví maximálně to, že se na ně vybírají peníze na pomůcky a rehabilitace. Ale těch problémů a komplikací je velká řada…

Jak to tedy celé jinak nazvat než šikana? Šikana od školských zařízení, která jsou státní. Místo, aby vám někdo v tíživé situaci pomáhal, tak vás posílají ke všem čertům.  

V té době jsme hledali bezbariérové bydlení. To je další kapitola…. Nějak jsme věděli, že musíme konat rychle, než dcera nastoupí do první třídy. Po otřesné zkušenosti v místě tehdejšího bydliště, přišla zkušenost v novém bydlišti, naštěstí úplně opačná. Asi jsme tenkrát byli v pravý čas na pravém místě. Hledali jsme bydlení a školu zároveň. Byly to dvě propojené nádoby. A měly jsme štěstí. Pomohl zřizovatel, vstřícná ředitelka super školy. Dcera je nyní 4 roky na škole, kde je šťastná. Má úžasnou paní učitelku a nejlepší paní asistentku na světě. Bohužel škola je bariérová a jak dcera roste, tak už se nedá tak lehce nosit. Tady nebudu zabíhat do detailů, ale pravda je, že pokud by se povedlo sehnat peníze na výtah i do této školy, tak by z toho těžil nejeden žák, ale také zaměstnanci školy. A pro mě by to byl ten nejhezčí dárek na rozloučenou. Škoda, že tato škola je jen do páté třídy…

Jsem poučený a informovaný rodič a proto vím, že se musím zabývat vším včas. A tak jsem oslovila spádovou školu (ta stávající nás přijala, i když nebyla spádová). Má podobný styl výuky jako škola stávající a máme jí doslova za rohem. Jaké bylo moje překvapení, když jsem se setkala opět se vstřícným přístupem. Paní ředitelka by moc ráda dceru přijala, ale jsou bariérová škola. Nicméně je ochotná udělat maximum, aby tomu tak nebylo.

Jeden z důvodů, proč jsme na tuto školu nešli hned bylo, že dcera hodně chodila, ale dlouhé chodby velké školy (navíc bez výtahu) by nezvládla. Je tedy na malé škole, kde doteď v ortézách zvládá krátké přesuny sama. Bohužel díky progresivitě onemocnění chodí méně a méně, a tak v šesté třídě už bude velikost školy jedno. S elektrickým vozíkem může přejíždět i po chodbách velké školy…

Ochota by tu byla, zřizovatel je také ochotný, ale nemá peníze. Jedna bezbariérová škola už tu nedaleko prý je. Škola ale slouží především k integraci cizinců. A navíc nevím, jak moc bezbariérová je opravdu. To je další úskalí. Co je a není bezbariérová škola. Zasvěcení vám vysvětlí, že bezbariérová škola je jen a pouze škola s výtahem. Plošiny ani schodolezy nejsou dlouhodobé a adekvátní řešení bezbariérovosti. K plošině potřebujete proškolenou obsluhu, pravidelné revize, potřebnou šíři schodiště. Schodolez je individuální kompenzační pomůcka, která vyžaduje také revize, obsluhu a je pro konečného uživatele nepříjemná (pro dceru za pár let absolutně nemyslitelná).

Zmiňuji to, protože plošiny a schodolezy jsou častá provizorní řešení pro to, aby finální náklady nebyly tak velké. Tak to pojďme „nějak“ udělat… Provizorně, aby se neřeklo… Ale žáci na vozíku opravdu nejsou jediní, kdo bezbariérovost využije. Když se výtah postaví, tak už tam prostě bude. Pro všechny. Pro rodiče, co chodí na třídní schůzky. Pro zaměstnance s pohybovým omezením. Pro návštěvy. Pro voliče…

Byli jsme nedávno na Maltě. Musím říct, že mě až překvapilo, jak byla téměř jakákoliv budova bezbariérová. I v úplné historické zástavbě se to dá vždycky nějak vymyslet. Pojďme se přestat vymlouvat, proč to nejde a zkusme alespoň trochu méně šikanovat ty, kteří se nemůžou bránit…

Jsem Obyčejná máma, sháním 6 000 000 Kč a nechci, aby byla moje rodina obětí šikany…

Bezberiérové školství
Sdílet článek