Obyčejná máma

OBYČEJNÁ MÁMA

Blog o cestování a o všem, co souvisí s tím, být mámou dítěte se speciálními potřebami

Rubriky
Jak se žije rodinám se zdravotním postižením Sourozenci

Víkend bez

Víkend bez...

Naše dcera vyrazila na víkendovou akci pro děti bez rodičů od Parent Projectu a my jsme tak zůstali sami se synem… Bylo to skvělé, i když nám naše buzola (tak dceři říkáme, protože má lepší orientační smysl než my všichni dohromady) samozřejmě moc chyběla.

Když tak o tom přemýšlím, tak cestování bez dítěte s fyzickým hendikepem má několik rozdílů:

 – Máte poloprázdný kufr auta, protože nepotřebujete žádné vozítko.

 – Nemusíte luštit mapu a obtížně zjišťovat, jak se někam dostat bezbariérově, prostě vyberete nějaký cíl a jdete.

 – Ušetříte spoustu fyzických sil, které vás stojí tlačení vozítka, přenášení, vyndávání, vynášení apod.

 – Ušetříte spoustu psychických sil, když se například ukáže, že na té cestě, kterou jste nakonec vybrali, jsou najednou polomy/schody/výkopy apod.

 – Máte lehký batůžek, protože nepotřebujete spoustu oblečení, aby člen výpravy, který se nemůže moc hýbat, neprochladl.

 – Můžete všichni lovit kešky nebo hrát libovolnou jinou hru v přírodě a nebrat ohledy na terén či přístupnost.

A to ještě zdaleka neřešíme vše, co někteří jiní vozíčkáři: bezbariérovost restaurací a ubytování, WC, parkování velkého auta, dobíjení baterek na všemožné přístroje atd. atd.

Všude je tak krásně. Tak ať už cestujete jakkoliv, tak si to užijte na plný pecky!

Milešovka
Rubriky
Svalová dystrofie

Multioborová podpora rodin

Multioborová podpora rodin

Právě jsem shlédla rozhovor s Lucií Hrdličkovou z Kliniky dětské hematologie a onkologie 2. LF UK a FN Motol. Pokud vše tak opravdu funguje, tak je to paráda. Velká pomoc rodičům, skvělé pro děti. Klobouk dolů.

Kéž by se takové podpory dostávalo úplně všem rodinám s vážně nemocnými dětmi. Víte, na koho se mohou obrátit rodiče dětí, kteří trpí například nějakým genetickým onemocněním? Asi tušíte správně, že těch možností moc není….

Do 7 let věku dítěte, to ještě jde. V České republice existuje systém rané péče, což jsou organizace, které pomáhají rodinám vážně nemocných dětí. Zaměstnankyně rané péče většinou dochází k rodinám domů a pomáhají jim se vším možným. Radí, jaké vybrat pomůcky, o jaké příspěvky a jak zažádat, zprostředkovávají kontakt mezi rodinami apod. Co je hlavní, že vyslechnou a hlavně chápou, rozumí rodinám, jejich problémům a potřebám. Bohužel, když dítě dovrší 7 let, tak tato služba končí… A je asi zřejmé, že je to období, kdy většina starostí a problémů teprve začíná…

Když máte trochu „štěstí“, že vaše dítě má stanovenou nějakou diagnózu a v ČR existuje na tuto problematiku nějaká pacientská organizace, tak můžete využívat služeb těchto organizací. Některé organizace dělají například jen osvětovou činnost, jiné třeba psycho-relaxační pobyty, některé jsou schopné sehnat vám prostředky na pomůcky, a několik málo má k dispozici i specialisty, kteří vám pomůžou řešit nějaké aktuální problémy. Jedná se o neziskovky, které ale velmi obtížně shánějí finance na svůj provoz…

Tímto ale pomoc rodinám končí. Máte sice teoreticky nárok na příspěvky na péči a také na některé pomůcky, ale nezřídka se stává, že se k nim prostě nedostanete.  Nejhorší je, když už se vám podaří vyběhat papíry, potřebnou dokumentaci, zažádat o příspěvek či pomůcku, ale za 6 a někdy i více měsíců vám přijde rozhodnutí, vydané posudkovým lékařem, který vaše dítě v životě neviděl, že vaše dítě není dost postižené a vy nemáte nárok vůbec na nic…. A paradox je, když v tom stejném momentě hledáte školku či školu pro svoje dítě a to nechtějí nikde přijmout, protože je postižené moc….

Zůstáváte tak na vše sami. Každý den vedete nějaký ten byrokratický boj a spoustu jiných malých bitev. Jak ubíhají roky, tak se postupně stáváte odborníkem na nejrůznější oblasti.

Jednou z těch nejnáročnějších je lékař. Velmi často se totiž stává, že se jednotliví lékaři neshodnou na nejvhodnějším postupu léčby vašeho dítěte. Typickým příkladem je ortoped versus rehabilitační lékař či neurolog. Ortopedi velmi rádi řezají, fyzioterapeuti zase rádi cvičí. A vy musíte hledat informace, zjišťovat, jak se to řeší v zahraničí, a nakonec rozhodnout. Když máte dítě s diagnózou, kterou má diagnostikovanou jen 5 lidí na světě, tak se velmi špatně odhaduje, jaká varianta bude mít ten nejlepší efekt… A děti rostou…. A když něco podceníte, tak může dojít ke změnám, které už nikdy nepůjde zvrátit…

A nejsou to jen těžká rozhodnutí, je to také celá problematika například vzácných onemocnění. Těch je dnes ve světě známo okolo 8 000. Je tedy jasné, že pokud bude v ČR jeden odborník, který se v problematice toho vašeho konkrétního vzácného onemocnění orientuje, tak můžete být rádi. Zbytek je na vás.

Já jsem v tomto ohledu vděčná za sociální sítě, globalizaci a angličtinu. Díky tomu známe několik rodin po celém světě, ve kterých se vyskytuje Kolagen VI svalová dystrofie. Známe jejich příběhy, můžeme se s nimi poradit, můžeme sdílet informace, ověřovat „fakta“ apod.

Lékařem to ale zdaleka nekončí, postupně se musíte stát také ergoterapeutem. Hodně dětí potřebuje velkou spoustu různých pomůcek od chodítek, vozíků, vertikalizačních stojanů až po speciální motomedy, jídelní židličky atd. atd. Když máte štěstí a narazíte na dobrého dodavatele pomůcky, a navíc máte fyzioterapeuta ochotného s vámi řešit výběr pomůcek, tak máte docela dost velké šance vybrat správnou pomůcku. Hodně často se stává, že se první výběr nepovede a vy se pak už učíte z chyb…. Postupně se z vás stává opravdu profík. Spolupráce s dobrým ergoterapeutem či fyzioterapeutem pro vás může znamenat velkou úsporu energie, peněz, úsilí a času. Ale, kde ho/jí sehnat, že?

Chtě nechtě se postupem času stáváte i fyzioterapeutem. Ačkoliv jsme fyzioterapeutická velmoc, tak najít vhodného fyzioterapeuta hrazeného pojišťovnou je téměř nadlidský úkon. Čest výjimkám! I když už takového najdete, tak většina cvičení zůstává na vás. Především v prvních letech života dítěte je to velmi důležitá součást léčby mnoha diagnóz. Jsou maminky, které cvičí se svým dítětem několikrát ze den. Den za dnem. Rok za rokem. Někdo to vydrží, někdo to postupem času vzdá. Pokud, ale chcete, aby se vaše dítě posouvalo dopředu nebo se aspoň nezhoršovalo, musíte si osvojit základy a být schopni se domluvit s fyzioterapeuty na té nejlepší formě terapie. Nikdo jiný nezná vaše dítě tak jako vy.

Moje nejoblíbenější role je role psychologa. Co si budeme říkat, když máte nevyléčitelně nemocné dítě tak je to stav, který je prostě dlouhodobý a vy se s ním musíte nějak vypořádat. Každý to řeší po svém a určitě nejlépe, jak dovede, ale nějaká pomoc zvenčí se opravdu hodí. Spousta rodičů neví, že by jim takový psycholog mohl být hodně nápomocen, a tak žádné takové služby nevyhledávají. Velmi často ani neexistuje nikdo, kdo by jim takovou formu podpory nabídnul (opět čest výjimkám).

A psychologem se nestáváte jen sami sobě, ale také svému partnerovi, svým rodičům, svým dětem…. Je hodně manželství, která se rozpadnou. Kdo ví, kdyby měli více psychologické podpory, třeba by se tomu tak nestalo. Je také hodně prarodičů a příbuzných, kteří nezvládnou diagnózu dítěte a popírají jí…. A vy to musíte vše ustát. To nejdůležitější je být pevným středobodem vesmíru pro vaše dítě. Ať už pro to s hendikepem nebo pro jeho sourozence, pro které taková situace také není vůbec lehká. Opravdu platí, že šťastná máma rovná se šťastné dítě. A jakákoliv disharmonie v nás samých se nejvíce odráží na našich dětech….

Druhá moje nejoblíbenější role je role nutričního poradce. Věřím tomu, že kvalitní strava je základem úspěchu jakékoliv léčby. Heslo jste to, co jíte, za mě platí doslova. Speciální dětičky trpí často různými omezeními a musí mít speciální dietu. Já jídlo řeším hodně a vyplácí se to. Děti téměř nemarodí. Je velká škoda, že nutriční poradenství obecně jen velmi málo reflektuje aktuální úroveň poznání. Vždyť se podívejte, co se servíruje v nemocnicích či lázních za jídlo… Přitom spoustu zdravotních komplikací, lze velmi jednoduše zmírnit nebo zcela odstranit pouhou změnou jídelníčku.

Poslední roli, kterou bych ráda zmínila je role asistenta. U malých dětí je to samo sebou, že se jako rodič musíte starat, ale u větších děti, už to tak samozřejmé není. Když vaše dítě potřebuje dopomoc nebo dohled 24 hodin denně, tak už to není role rodiče, ale dostáváte se do role asistenta. Moc se mi líbí aktivity organizací jako Asistence nebo Aliance pro podporu individualizované péče, které se snaží o to, aby dospělí lidé s postižením měli nárok na asistenci podle toho, jak ji opravdu potřebují a mohli tak opravdu žít kvalitní a samostatný život. Představte si, že se o vaše „miminko“ staráte 30 i více let…. A přitom je znát každý rok navíc, sil ubývá…. V ČR sice existují nějaké odlehčovací služby a stacionáře, ale pro některé diagnózy a v některých okresech tyto služby nejsou vůbec dostupné. Rodiče se tak starají celé roky sami….

Moje nejméně oblíbená role je role investora. Chcete, aby dítě chodilo? Tak musíte platit. A to hodně. Chcete, aby se vaše dítě nezhoršovalo, tak musíte sáhnout do úspor. Chcete, aby vaše dítě mělo pomůcky, které mu zkvalitní život? Tak si žádejte….. Na nějaké pomůcky máte nárok od státu. Většinou je velmi těžké a zdlouhavé se k nim dostat.

Nejvíce absurdní je celý systém příspěvků na péči. Existuje tady totiž takový bodový systém, který hodnotí, co vaše dítě nezvládá. Pokud si dítěte nevšímáte a necháte ho ležet, tak máte „vyhráno“, dosáhnete na nejvyšší příspěvek. Pokud se snažíte a vaše dítě třeba rozchodíte, tak ouha…. Dítě chodí a vy tudíž nemáte na vysoký příspěvek nárok. Trochu demotivační, že? Také záleží, jakého máte lékaře, zda je znalý terminologie nutné pro schválení té či oné pomůcky/příspěvku a zda je také ochotný vám napsat do zprávy, co je třeba. Bohužel je hodně lékařů, kteří ochotní nejsou…

Další možností, jak získat finanční prostředky, je žádat nadace, firmy, popřípadě jiné dárce. Nic příjemného, řeknu vám. My jsme odolávali dlouho, ale po konzultaci s několik odborníky, finanční pomoc občas využijeme. Chceme vše zvládnout sami, ale je pravda, že finanční zátěž je enormní a chceme-li dceru udržet co nejdéle v psychické a fyzické pohodě, tak se bez pomoci neobejdeme.

A jelikož jsem kromě role lékařky, sociální pracovnice, ergoterapeutky, fyzioterapeutky, nutriční poradkyně, investora a psychologa také markeťačka, tak bych ráda nabídla pomoc právě v rovině marketingové. Máte-li dítě se svalovou dystrofií (omlouvám se, ale nabídku musím nějak omezit) a potřebujete sehnat nějaké finanční prostředky, ozvěte se mi a já s vámi zkusím probrat možnosti a připravit návrh, jak to nejlépe uchopit „marketingově“….  Každý hluboký lidský příběh je velmi křehká věc. Naše děti jsou nevinné bytosti, kterým nesmí žádná sbírka ani zveřejnění jejich příběhu ublížit. Je proto potřeba postupovat velmi opatrně.

Multioborová péče či multioborový tým… Ano, my máme okolo sebe takový „tým“ (i když ne v pravém slova smyslu), ale vše jsme si museli sehnat sami. Většinu konzultací a terapií si také sami hradíme. Za spoustou odborníků jezdíme na druhý konec republiky nebo do zahraničí. Problém je, že většina rodin nemá takové možnosti, neorientuje se v problematice, neví, na co má a nemá nárok a nemají nikoho s kým se poradit. Nikdo se jich nezastane u úřadů, u některých rádoby odborníků, ve školských zařízeních….  

Každý z nás se snaží být tím nelepším rodičem pro své dítě. Rodiče dětí se speciálními potřebami to mají o krapet těžší. Kéž by jednou multioborová péče (nebo jakákoliv jiná péče) a podpora rodin byla dostupná pro všechny rodiny vážně nemocných dětí. Dnes se ve velké většině případů, když mají štěstí, mohou obracet aspoň na nadace a neziskovky. Podporujme tedy aspoň tyto organizace.

 

Rubriky
Sourozenci

Nezapomínejte na sourozence

Nezapomínejte na sourozence

Dítě na vozíku nebo dítě s holou hlavou budí soucit. Tak to prostě je. Maminky, které mají malé děti od takových dětí odvrhují zrak. Podvědomě tak brání to své maličké miminko před vším zlým…. U všech ostatních to vyvolává rozpaky. Nevědí, jak reagovat, nevědí, co je a není vhodné. Chtějí pomoct, ale neví jak….. A tak často kupují dárky. A děti na vozíku nebo jakkoliv jinak nemocné děti jsou zavaleni dárky. Předměty, které dělají krátkodobou radost….

Život vedle speciálního sourozence

Víte, kdoobvykle žije vedle takových dětí? Sourozenec. Bráška nebo ségra, kteří mají toohromné štěstí, že jsou zdraví. Můžou všechno. Můžou lítat po venku a dělatvšechno, co se jim zamane, a přitom se vedle svých sourozenců cítí odstrčeně…Jak to, že ségra pořád dostává dárky a má všechnu pozornost ostatních a já ne?Jsem snad horší? Nejsem dost hodný? Dost dobrý? Je spousta otázek, které jimvrtají hlavou, když je jejich sourozenec v centru dění.

Rodiče senemocnému sourozenci obvykle věnují mnohem více. Lékaři a nejrůznější terapeutia pomocníci jakbysmet. A oni? Oni jsou většinou někde v koutě a čekají ažna ně přijde řada…. Nechápou proč jejich sourozenec má všechnu pozornost a onižádnou. Pro ně je totiž jejich brácha či ségra úplně normální. Nedělajírozdíly, nerozumí tomu….

V hlavěse jim rodí milion otázek a je jen na jejich okolí, zda jim pomůže jimporozumět. Rodiče mají v tomhle nelehký úkol. Musí se vypořádats vozíkem, náročnou léčbou, terapiemi, prognózou… Každý den bojovat zelepší život jejich dítěte, a přitom někde v ústraní sedí bráška či ségra.Na ně ale není čas…

Takové dětito buď zocelí nebo ubije… Většinou jsou na to sami. Nechtějí rodiče zatěžovatsvými strachy a obavami, protože ti mají to tolik práce se sourozencem… Aco kdyby stačilo tak málo, že ten dárek, když už musí být, věnujete isourozencům? Nebo, ještě lépe, místo toho dárku, nabídnete svůj čas. Ti rodičejsou většinou k smrti unavení. Chvilka hlídání, ucho, které dokáževyslechnout nebo jakákoliv pomoc s čímkoliv, je nad všechny materiálnívěci.

Každýsourozenec dítěte se speciálními potřebami nebo vážně nemocného dítěte ses tím vyrovnává po svém. Někdo se snaží být dokonalý, aby rodičůmnepřidělával další starosti. Někdo naopak hodně zlobí, aby na sebe strhnulaspoň kousek pozornosti. Kolik dětí, tolik možných reakcí. A některé děti sezdají být relativně v pohodě…. Ale jen čas ukáže, je-li tomu takdoopravdy.

A protonezapomínejte na sourozence. Mnohdy to mají hodně těžké. Naučí se býtneviditelní, pomáhat bez remcání, starat se, opatrovat, ošetřovat…. Ale co onisami? Kdo se stará o ně? Jsou to ti největší parťáci pro všechny děti sespeciálními potřebami. Jsou to tahouni, lásky, miláčci. Nezapomínejme na ně!

To, že stojív klidu a trpělivě vše sledují z vpovzdálí neznamená, že si nezasloužístejný díl lásky jako jejich sourozenci. Myslete na to, až té holohlavé holcebudete chtít do nemocnice přinést dárek nebo potěšit tu malou rošťandu navozíku nějakým milým překvapením. Možná mají vedle sebe neviditelného parťáka,který v noci pláče do polštáře….