Pamatuji si, jak se moje děti jednou účastnily zábavné soutěže. Bylo to docela prostinké, docela nevinné. Měly hádat filmy…. Za každý uhodnutý film dostaly bod a podle počtu bodů se pak určoval vítěz…. Moje děti nemají moc přístup k pohádkám, tak moc nebodovaly…. Asi nějakou špatnou náhodou se stalo, že všechny děti za svoje výkony dostaly lego…. Jen syn ne…. Přišel pak ke mně a povídá mi: „maminko, asi nejsem dost dobrý nebo hodný, já lego nedostal“. Věřím, že to tenkrát bylo jen nedopatření. Můj syn lego miluje. Kvíz se mu nevydařil a tak pak plakal, hodně plakal….. Místo koukání na televizi čas trávíme aktivně, a tak neuspěl. Je to jeho selhání nebo moje? A je to vůbec selhání? A je nutné, aby děti něco takového zažívaly?

Lego jsme šli koupit a trauma snad není tak velké, ale já se ptám znovu, je to opravdu zapotřebí? Proč nemůžou být vítězové všichni? Opravdu je tak důležité znát a vědět všechno nebo si tu dětskou hru užít s kamarády?

Někteří tvrdí, že soutěžení a soupeření je spíš pro kluky. Holčičkám vlastní není. Ačkoliv jsem pro genderovou vyváženost, tak si musíme přiznat, že jsme prostě od přírody jinak nastavení. Pamatuji si na jeden článek, který jsem kdysi četla, o rozdílu ve fungování mužských a ženských sportovních týmů.

Považuji se za feministku, ale souzním s názorem, že soutěžení má od určitého věku možná své místo v mužském světě, ale v tom ženském? Není nám ženám lépe, když držíme pospolu? Když se vzájemně doplňujeme, podporujeme a tvoříme? A vlastně nebylo by tak lépe i mužům? Kdyby byli všichni vyrovnaní a sami sebou, plně sebevědomí a bez traumat či bez potřeby se srovnávat, porovnávat a hnát se za něčím nedosažitelným? Možná by ubylo konfliktů, možná by více podniků usilovalo o opravdovou udržitelnost než o stále vyšší zisky. A naše planeta by zajásala…

Ve Finsku prý děti nesoutěží do 15 let. Není to super, že místo soutěžení se učí týmové spolupráci, respektu vůči druhým a toleranci vůči tomu, kdo jaký jsme?

Pamatuji si, jak moje dcera ve školce při nějakých závodech přinesla medaili. Tenkrát asi za statečnost nebo za účast, už si nepamatuji. Bylo to od paní učitelek moc hezké. Ale také si pamatuji, že syn tenkrát vyhrál dost soutěží a dostal asi 4 medaile. Byly tam ale děti, které nevyhrály nic a medaili nedostaly…. Syn se s kamarády rozdělil…. Možná až potom, co jsem mu ten nápad vnukla, ale k čemu jsou mu 4 medaile, když kamarád vedle pláče, že on není dost dobrý, že on žádnou nedostal….

Proč děti vůbec něčemu takovému vystavujeme? Co jím tím dáváme najevo, když je porovnáváme v disciplínách, které jim prostě nejdou? Že nejsou dost dobří? Že nejsou hodni našeho obdivu? A co když jsou dobří v něčem, v čem se medaile nerozdávají? Co, když umí vyslechnout svého kamaráda. Co, když mají empatii, která jim pomáhá vcítit se do druhého a pomoci tomu, kdo to zrovna potřebuje? Co, když mají „jen“ obrovské a laskavé srdce, které umí rozdávat lásku a pozitivní energii?

Není zrovna toto, co dnešní svět potřebuje? Více lásky, pochopení a pozitivní energie? Nejsou to ti praví vítězové, které dnešní společnost potřebuje nejvíce?

Další soutěž, která se mi vybavuje byla o rychlosti. Můj syn v ní skončil pátý ze dvanácti…. Ačkoliv jsem mu předtím několikrát říkala, že pro mě je vítěz a je mi úplně jedno, jak závod zvládne nebo nezvládne, tak to v něm něco zanechalo…. Pořád o tom mluvil. Všude říkal, že skončil pátý. V disciplíně a ve složení závodní skupiny, které bylo absolutně neporovnatelné…. Jak se asi cítily děti, které skončily na posledních příčkách? Je to pro ně motivace, aby byly příště lepší? Aby se více snažily? Ale co, když se snažily, jak nejlépe dovedly? Co když do nich rodiče vkládají nároky, které nejsou schopné naplnit? Nejsou spíše demotivovaní?

Co kdyby místo soutěžení byla akce, kde by se každý účastnil, jak nejlépe dovede? Kde by byl vítězem každý, protože do toho dal to nejlepší, co mohl v daný okamžik? Nebyla by to mnohem lepší motivace pro příště? Porovnávat se stejně můžeme jen sami se sebou. Jen my sami nejlépe víme, zda jsme udělali maximum v daný okamžik. My musíme najít v sobě vnitřní motivaci a touhu se rozvíjet a posouvat se dál. Naše motivace musí být větší než nějaké pomíjivé vítězství a materiální ceny…

Co kdybychom změnili celý systém a opravdovými vítězili byli ti, kteří pochopí to, co je v životě opravdu důležité?

Jako máma dítěte se speciálními potřebami vím, že moje dítě nikdy nevyhraje žádný závod v běhu, skoku či lezení. Jeden může namítat, že jsou i jiné disciplíny než sportovní…. Může třeba zpívat nebo kreslit nebo recitovat básničky a luštit matematické rébusy…. Co když ale ani v těchto disciplínách nevyniká? Má to na ní nějaký efekt, že nevítězí?

Samozřejmě, že chci, aby se moje děti učily a rozvíjely. Chci také, ale aby se staraly o svoje těla. Aby se učily zvládat svoje emoce, aby se učily kritickému myšlení, aby rozuměly dnešnímu světu, který na ně útočí reklamami a PR (public relations). Hodně věcí, které mi přijdou absolutně zásadní se neučí ve škole, ani se v nich nesoutěží….

Věřím, že spousta lidí se nad tím nikdy ani nezamyslela. Soutěže hýbou světem. Je normální být porovnáván a srovnáván. Vítěze opěvujeme a poražené zatracujeme…. Říká to ale něco o nich? O tom, jací jsou lidé? Možná ano, ale nejvíce to říká něco o nás. To my máme snahu hodnotit a srovnávat neporovnatelné….

Pro mě jsou už dávnou největší hrdinky všechny mámy, které se starají o děti se speciálními potřebami. Těm se hluboce klaním a smekám. Ty totiž jedou ten nejdelší závod, jaký si umíte představit. Kolikrát během toho závodu nespí, kolikrát si sáhnou na dno svých sil. Několikrát upadnou a pokaždé se zvednou a jdou dál…. Každou hodinu, každý den, rok za rokem. To jsou moje vítězky, vzory a ideály….

Každý z nás běží ten vůbec nejdelší závod…. Jmenuje se život. V tom životě nás potká spousta překážek…. Někdo je přeskočí, jiný podleze a jiný obejde… Je asi jedno, jakým způsobem je zdoláme. Důležité je, že si s nimi nějak poradíme. Že to nevzdáme. Že se vzájemně povzbudíme, pomůžeme si. Že se učíme jeden od druhého a jsme si oporou, když je nějaká překážka moc velká.

Pojďme to takto učit i naše děti. Ten rychlejší pomůže tomu pomalejšímu a ten mu naopak ukáže, jak prospěšné může být občas zpomalit a vnímat krásu okolo sebe. Ten chytřejší pomůže tomu, kterému zrovna něco nejde a ten mu zase na oplátku ukáže, že ze všeho nejdůležitější je stejně to, jakým způsobem naložíme se svým životem.

Můžete-li to aspoň trochu ovlivnit, tak nesoutěžte a dopřejte všem dětem bez rozdílu zažít úspěch. Jsou to jedinečné bytosti, naše budoucnost….