Obyčejná máma

OBYČEJNÁ MÁMA

Blog o cestování a o všem, co souvisí s tím, být mámou dítěte se speciálními potřebami

Rubriky
Jak se žije rodinám se zdravotním postižením Sourozenci

Víkend bez

Víkend bez...

Naše dcera vyrazila na víkendovou akci pro děti bez rodičů od Parent Projectu a my jsme tak zůstali sami se synem… Bylo to skvělé, i když nám naše buzola (tak dceři říkáme, protože má lepší orientační smysl než my všichni dohromady) samozřejmě moc chyběla.

Když tak o tom přemýšlím, tak cestování bez dítěte s fyzickým hendikepem má několik rozdílů:

 – Máte poloprázdný kufr auta, protože nepotřebujete žádné vozítko.

 – Nemusíte luštit mapu a obtížně zjišťovat, jak se někam dostat bezbariérově, prostě vyberete nějaký cíl a jdete.

 – Ušetříte spoustu fyzických sil, které vás stojí tlačení vozítka, přenášení, vyndávání, vynášení apod.

 – Ušetříte spoustu psychických sil, když se například ukáže, že na té cestě, kterou jste nakonec vybrali, jsou najednou polomy/schody/výkopy apod.

 – Máte lehký batůžek, protože nepotřebujete spoustu oblečení, aby člen výpravy, který se nemůže moc hýbat, neprochladl.

 – Můžete všichni lovit kešky nebo hrát libovolnou jinou hru v přírodě a nebrat ohledy na terén či přístupnost.

A to ještě zdaleka neřešíme vše, co někteří jiní vozíčkáři: bezbariérovost restaurací a ubytování, WC, parkování velkého auta, dobíjení baterek na všemožné přístroje atd. atd.

Všude je tak krásně. Tak ať už cestujete jakkoliv, tak si to užijte na plný pecky!

Milešovka
Rubriky
Sourozenci

Nezapomínejte na sourozence

Nezapomínejte na sourozence

Dítě na vozíku nebo dítě s holou hlavou budí soucit. Tak to prostě je. Maminky, které mají malé děti od takových dětí odvrhují zrak. Podvědomě tak brání to své maličké miminko před vším zlým…. U všech ostatních to vyvolává rozpaky. Nevědí, jak reagovat, nevědí, co je a není vhodné. Chtějí pomoct, ale neví jak….. A tak často kupují dárky. A děti na vozíku nebo jakkoliv jinak nemocné děti jsou zavaleni dárky. Předměty, které dělají krátkodobou radost….

Život vedle speciálního sourozence

Víte, kdoobvykle žije vedle takových dětí? Sourozenec. Bráška nebo ségra, kteří mají toohromné štěstí, že jsou zdraví. Můžou všechno. Můžou lítat po venku a dělatvšechno, co se jim zamane, a přitom se vedle svých sourozenců cítí odstrčeně…Jak to, že ségra pořád dostává dárky a má všechnu pozornost ostatních a já ne?Jsem snad horší? Nejsem dost hodný? Dost dobrý? Je spousta otázek, které jimvrtají hlavou, když je jejich sourozenec v centru dění.

Rodiče senemocnému sourozenci obvykle věnují mnohem více. Lékaři a nejrůznější terapeutia pomocníci jakbysmet. A oni? Oni jsou většinou někde v koutě a čekají ažna ně přijde řada…. Nechápou proč jejich sourozenec má všechnu pozornost a onižádnou. Pro ně je totiž jejich brácha či ségra úplně normální. Nedělajírozdíly, nerozumí tomu….

V hlavěse jim rodí milion otázek a je jen na jejich okolí, zda jim pomůže jimporozumět. Rodiče mají v tomhle nelehký úkol. Musí se vypořádats vozíkem, náročnou léčbou, terapiemi, prognózou… Každý den bojovat zelepší život jejich dítěte, a přitom někde v ústraní sedí bráška či ségra.Na ně ale není čas…

Takové dětito buď zocelí nebo ubije… Většinou jsou na to sami. Nechtějí rodiče zatěžovatsvými strachy a obavami, protože ti mají to tolik práce se sourozencem… Aco kdyby stačilo tak málo, že ten dárek, když už musí být, věnujete isourozencům? Nebo, ještě lépe, místo toho dárku, nabídnete svůj čas. Ti rodičejsou většinou k smrti unavení. Chvilka hlídání, ucho, které dokáževyslechnout nebo jakákoliv pomoc s čímkoliv, je nad všechny materiálnívěci.

Každýsourozenec dítěte se speciálními potřebami nebo vážně nemocného dítěte ses tím vyrovnává po svém. Někdo se snaží být dokonalý, aby rodičůmnepřidělával další starosti. Někdo naopak hodně zlobí, aby na sebe strhnulaspoň kousek pozornosti. Kolik dětí, tolik možných reakcí. A některé děti sezdají být relativně v pohodě…. Ale jen čas ukáže, je-li tomu takdoopravdy.

A protonezapomínejte na sourozence. Mnohdy to mají hodně těžké. Naučí se býtneviditelní, pomáhat bez remcání, starat se, opatrovat, ošetřovat…. Ale co onisami? Kdo se stará o ně? Jsou to ti největší parťáci pro všechny děti sespeciálními potřebami. Jsou to tahouni, lásky, miláčci. Nezapomínejme na ně!

To, že stojív klidu a trpělivě vše sledují z vpovzdálí neznamená, že si nezasloužístejný díl lásky jako jejich sourozenci. Myslete na to, až té holohlavé holcebudete chtít do nemocnice přinést dárek nebo potěšit tu malou rošťandu navozíku nějakým milým překvapením. Možná mají vedle sebe neviditelného parťáka,který v noci pláče do polštáře….