Obyčejná máma

OBYČEJNÁ MÁMA

Blog o cestování a o všem, co souvisí s tím, být mámou dítěte se speciálními potřebami

Rubriky
Jak se žije rodinám se zdravotním postižením Svalová dystrofie

Ortézy

Ortézy

Ortézy. To jsou takové speciální zdravotní pomůcky, které mají člověku s něčím pomoct. Třeba s chůzí, s rovným sedem, s protažením šlach apod.

Naše dcera začala ortézy nosit kvůli tomu, aby jí prodlužovaly achilovky, které se jí neustále zkracovaly a zkracují. Zkrácené achilovky znamenají, že nemůžete chodit po celé ploše nohy. Zvedá se vám pata a ta se zvedá a zvedá, až nakonec chodíte po špičkách a pak jednoho dne chodit přestanete…

Když se k tomu přidá vrozeně špatný stereotyp chůze, slabé svaly a progrese onemocnění, tak se hlavním účelem ortéz stane to, aby udržely schopnost chůze co nejdéle. Teď to je přibližně 4 roky, kdy jsme pomocí ortéz z Vídně zachránili dcery schopnost chůze. Bylo to o fous…

Pokud to jenom trošku jde, tak je důležité, aby se trvalé usednutí na vozík oddálilo co nejvíce. Oddálí se tím totiž komplikace, které jsou s trvalým usednutím na vozík spojené (skolióza, dechové obstrukce, zažívací problémy apod.).

Ortézy součástí našeho života

Začali jsme v Motole, může to být tak 7 let zpátky. Byla jsem tenkrát bez jakékoliv zkušenosti. Udělali nám ortézy, my si je převzali a bylo to. Jenže, kýžený efekt nenastal. Ortézy byly k ničemu. A tak to chodí: doktor ortézy předepíše, protetik je vyrobí, pojišťovna zaplatí, klient převezme a doma uloží do skříně. K ničemu jinému takové ortézy totiž nejsou…

Já jsem člověk, který chce vědět smysl toho, co dělá. A také člověk, kterému není jedno, že pojišťovna něco zaplatí úplně zbytečně… Takže jsem se začala zajímat. Po převzetí ortéz už nikdo nekontroluje, jak daná pomůcka slouží a zda splňuje kýžený účel.

Tenkrát jsme začali vídat jednu velmi šikovnou fyzioterapeutku, která mě poučila, že jediná možnost, jak se bránit je špatné ortézy nepřevzít. Hlavně nic nepodepisovat. Vrátila jsem se tedy do Motola a chtěla jsem je vrátit (to už byl ale papír o převzetí podepsaný). To jsem si dovolila moc. Prý vyrábí tisíce ortéz a nikdo si nestěžuje. Dveře se zaklaply, a to bylo vše. Jak to, že je nezajímá, že jejich výrobek neplní svůj účel? Jak to, že nezajímá pojišťovnu, že platí něco, co nefunguje? Dodnes se mě nikdo nezeptal třeba na zpětnou vazbu k proplacené pomůcce. To je jako, když si koupím skútr a ten nebude fungovat. Máte smůlu paninko, podepsala jste převzetí, strýček to zaplatil. To, že nejezdí není náš problém, ale váš.

V té době jsem se od jiných fyzioterapeutek dozvěděla o protetice ve Frýdku Místku. Tak jsme začali jezdit tam. Máme štěstí, že bydlíme v tak malé zemi. Jsem zvyklá jezdit na otočku třeba 1 000 km, hlavně když to bude k něčemu… Ve Frýdku Místku byla velmi šikovná paní, která spolupracovala s fyzioterapeutkami. Ortézky jsme si sice musely zaplatit, protože pojišťovna dětem přispívá 2x ročně a my jsem se vyčerpali na těch nefunkčních z Motola. Ale tenkrát to nebyla ještě nijak závratná částka, tak to šlo…

Dceři nejdříve stačily ortézy po kotníky. Ty ale brzy přestaly fungovat a musely se zvyšovat pod kolena. Byly dvouplášťové, aby noha v ortéze správně držela. Když dítě trochu povyroste musí se udělat nové. Tenkrát jsme do nich dělali i speciální senzomotorické vložky.

Vyřízení nových ortéz znamená schválení doktorem, vyřízení na pojišťovně, spolupráci s protetikou. My jsme do toho potřebovali pořídit ještě další ortézy na noc. Dcera rychle roste a její šlachy růstu prostě nestačí. Museli jsme jednat, i v noci.

Když jedny ortézy nestačí

Hrazení dvou ortéz naráz také nepřipadá v úvahu, tak jsme si jedny hradili opět sami. Ale pořád se to dalo. Noční ortézy jsme měli z Prahy. Jednalo se o speciální kloubové a tenkrát se dělaly jen asi na dvou místech v ČR.

Noční ortézy celkem fungovaly. Problém nastal, když jsme potřebovali nové, protože dcera vyrostla. Protetik použil stejný kloub, ale ten se ukázal jako nefunkční. Při přebírání jsem na to protetika upozornila, ten se začal hádat, že kloub použil z předchozích ortéz, jak jsme se domluvili. Ano, domluva byla taková, že využijeme součástku, která se může použít znovu, protože je zbytečné pokaždé platit novou, když to není potřeba. Co jsem nevěděla, že kloub byl nefunkční. Zjistila jsem to při předávání a pán mi tak chtěl předat nové ortézy s nefunkčním kloubem. Je úplně jedno čí to byla chyba, proč k ní došlo a v jaké fázi. Neměla by být nejdůležitější funkčnost pomůcky pro klienta? Pan protetik nám ji chtěl předat nefunkční. Tentokrát už to nebyl skútr, ale lepší motorka s repasovaným motorem, který nefungoval…

Já poučená o tom nefunkční pomůcky nepřebírat a nic nepodepisovat, jsem to nepřevzala. Mně opravdu nebaví, že se zdravotně postiženým prostě NĚCO vyrobí. Speciálně my rodiče nejsme fyzioterapeuti ani lékaři ani protetici a kolikrát něco dáváme svému dítěti v dobré víře, ale jemu/jí to v konečném důsledku může třeba i ublížit. Na druhou stranu spousta z nás se díky tomu postupně stane amatérskými specialisty na vše. A to myslím doslova. Jednoduše proto, že nikdo nezná naše dítě tak jako my, tak jsme nuceni se vše naučit a poloprofesionálové se z nás časem chtě nechtě stanou. Tak jsem na pána trochu křičela a nadávala mu. Hlavně, že jsem nic nepodepsala. Špatná součástka byla vyměněná za novou a my nakonec dostali funkční výrobek.

A tady apeluji na všechny rodiče. Nedejte se. To, že to platí pojišťovna neznamená, že výrobek nemá být funkční. Stojí to velké peníze a je potřeba, aby to opravdu pomáhalo. Není to pomůcka na okrasu. Když nebudete svoje dítě bránit vy, tak to nikdo jiný neudělá.

Jak jsme začali jezdit do Vídně

Jak šel čas, tak dcera rostla a ortézy z Frýdku Místku přestaly stačit. Úplně je přervala. Tou dobou začal do ČR jezdit rakouský Pohlig. Byli jsme jejich asi 3. čeští klienti a dcera první dystrofička, která zkoušela ortézy z vídeňského Pohligu. Najednou jsme se ocitli jako v jiném světě. Funguje tady spolupráce doktor – fyzioterapeut – protetik. Při převzetí se ortézy několik hodin ladí, aby opravdu plnily účel a dobře seděly a pak se jezdí na pravidelné kontroly, kdy se ortézy upravují podle aktuální situace. Bohužel dodavatel je ze zahraničí, tak pojišťovna nic neproplácí. Ano, je to velký business o tom žádná, ale pro nás rodiče je důležitá jediná věc, že ortézy fungují. Je to přesně 4 roky, co dceři zachránily schopnost chůze. Z motorky jsme přešli na auto. Naštěstí fungovalo.

V současné době máme již čtvrté ortézy. Každý rok děláme nové, protože dcera roste. Jedny nás stojí průměrně 160 000 Kč. V tom nejsou započítané cesty do Vídně, dálniční známka… Ale dcera chodí. Každý rok se strachuji, z čeho je letos zaplatíme. Jednou nám pomohly kamarádky, jednou charitativní akce Klose cup, jednou jsme je platili sami s příspěvkem od nadace Život dětem.  Vloni je koupili babička s dědou jako dárek vnučce. Z čeho je zaplatím letos nevím. Jediné, co si přeju je, abychom je dcera ještě vůbec mohla mít… Píšu tři tečky, protože se mi o tom nechce psát. Je totiž možné, že už ani tyto ortézy dceři nepomůžou…

Ortézy na ruce

Souběžně s ortézami na nohy jsme začali zkoumat i ortézy na ruce. Dcera má kontraktury na rukou, to znamená, že se jí zkracují šlachy a ruce jsou jako neustále skrčené v lokti. Už nejdou natáhnout. To komplikuje spoustu aktivit jako je oblékání, sebeobsluha apod.  Nejdříve nám je dělala na míru kamarádka fyzioterapeutka, která se podobnými věcmi zabývá. Bylo to super, ale přestalo to stačit.

Díky Adventnímu běhání a jejich nabídce na to, že ortézky na ruce z rakouského Pohligu zaplatí, jsme se rozhodli je pořídit. Dcery zdravotní stav je velmi specifický a unikátní. Nikdo nám nedokázal říct, zda ortézy budou fungovat. U ortéz na nohy hodně pomáhá gravitace, u ortéz na rukou toto není, a proto není účinek tak velký. Komplikované je i jejich užívání během dne. Do školy je mít je blbost (nemůže v nich psát), odpoledne se to moc nestíhá, tak zbývá večer / noc. Uvidíme. Zatím efekt není takový jako byl u ortéz na nohy.

A co na to dcera?

Co jsem v celém příběhu vynechala je dcera a to, jak pomůcky snáší. Někdy to byl boj, ale většinou si rychle zvykla. Poslední ortézy už vyloženě vyžaduje. Bez nich sotva chodí a s nimi je mnohem jistější, tak je sama chce… Ne všechny děti tyto pomůcky snáší tak dobře. Je ale vidět, že když opravdu slouží, tak to může být i tak, že je sami vyžadují. Samozřejmě dceři už je 10 let, tak už je s ní jiná domluva, než když jí byly třeba 3 roky…

A proč to píšu? Proč se angažuji ve všech možných neziskových aktivitách? Proč trávím spoustu času řešením věcí, které by mi mohly být ukradené, protože my už je máme pořešeny? Protože můžu. Protože je spousta rodičů, kteří na to třeba nemají kapacitu, čas nebo energii a jejich děti tak ztrácí možnost mít lepší zdravotní stav a tím lepší budoucnost. Všechny tyto děti jsou velkými učiteli, kteří nás mohou učit o tom, co je v životě opravdu důležité a ukázat nám, jak můžeme být lepší společností. A proto to dělám.

A taky proto, že spousta lidí si vůbec neuvědomuje, co všechno obnáší být takovou obyčejnou mámou jako jsem já. Například ortézy, taková „věc“, kterou má prostě dcera na noze… Ale za tou „věcí“ jsou hodiny a hodiny vyřizování, dohadování, sjednávání, ježdění a ladění tak, abychom mohli udržovat dcery zdravotní stav aspoň takový jako je dnes.

Držte nám palce, ať dcera chodí. Nic víc si v tuto chvíli nepřeji. Další tisíce stránek bych mohla napsat o fyzioterapii, návštěvách lékařů, pobytech v lázních, intenzivních rehabilitacích… Pokud byste měli zájem přispět třeba právě na ortézy, budeme rádi. Už je toho za ty roky nějak moc: 6213867369/0800 (Obyčejný život, z. s. IČ 17558981, do poznámky uveďte prosím email). A bohužel to není tak, že se pořídí další ortézy a zazvoní zvonec a pohádky je konec. To vůbec, my jsme vlastně pořád ještě na úplném začátku…

Ortézy Pohlig
Rubriky
Jak se žije rodinám se zdravotním postižením Svalová dystrofie

Lázně? Ano, ale nerada

Lázně? Ano, ale nerada

V České republice máme takovou zajímavost. Máme spoustu lázní. A do těch lázní se dá jet tzv. „na pojišťovnu“. To je skvělá věc, kterou, když popisuji kamarádům ze zahraničí tak tomu moc nerozumí. Važme si této skvělé možnosti, kdy i člověk např. po operaci může měsíc i déle rehabilitovat a soustředit se jen na svoje zdraví.

I děti mohou jezdit do lázní na pojišťovnu. A obzvláště pro děti s fyzickým hendikepem může být takový pobyt v lázních velmi prospěšný.

My do lázní také jezdíme. Od začátku to ale nemám ráda. Docela s tím už pár let bojuji. Můj první měsíc v lázních, když byli dceři 2 roky, byl jako noční můra. Měla jsem tam tenkrát dvě malé děti, sociálky na chodbách, nepříjemnou paní na načasování procedur, která na mě řvala, že je můj problém, že do lázní jedu se dvěma dětmi (kam mám dát roční dítě mi ale neporadila) a nestíhám dojít na procedury, jídlo, ze kterého se mi dělalo špatně….. Nevzpomínám na to vůbec ráda.

Lázně jsme změnili a jezdíme už jen tam, kde se umí k hostům chovat hezky. Vycházejí nám vstříc, máme skvělou fyzioterapeutku, ale pořád je to jeden měsíc v roce, který je můj nejméně oblíbený…

Vím, že každý rodič to má jinak. Znám maminky, které jezdí do lázní velmi rády. Nemusí totiž vařit ani uklízet a mohou si oddechnout. Znám maminky, které jezdí do lázní s kamarádkami a ten měsíc si opravdu užijí. Ale pak znám maminky jako jsem já, které si to prostě neužívají.

Je důležité zmínit, že já ani další pečující nejezdíme do lázní jako ti, o které by bylo pečováno. My jezdíme jako doprovod, a to je velký a podstatný rozdíl. Já tomu doprovázení říkám „ploužení se po chodbách“. Chodíte po chodbách budovy, kde jsou velmi husté energie. Je tam plno bolesti, frustrací i smutku…. Ono už jen projít se po chodbě v lázních je dost výzva…. Najednou tam vidíte všechny ty děti, které by prostě neměly být nemocné. Děti, které by měly běhat po lese a zlobit ve školce nebo se učit ve škole. Místo toho chodí/jezdí z jedné procedury na druhou, cvičí do úmoru, hodiny trénují něco, co jiným dětem jde samo a přirozeně.

A do toho se ploužíte s vlastním dítětem. Děti školou povinné to mají ještě náročnější. Musí při všech těch procedurách a cvičení stíhat i školu… Funkce doprovodu je doprovázet, a tak celý den dítě svlékají a oblékají, učí, dohlíží, vozí, krmí, přebalují… Rodiče zdravých dětí jezdí se svými dětmi po závodech, na lyže a na kolo nebo s nimi běhají po lese. A my? My se ploužíme.

A za to ploužení ještě dost připlácíme, abychom měsíc využili na maximum, tak nám nestačí jen to, co hradí pojišťovna a tak připlácíme… Rodič dítěte se speciálními potřebami ale něco platí neustále, takže žádná změna.

A proč to píšu? Protože, když někde řeknu, že jedu s dcerou do lázní, tak každý vyhrkne: „jéé, to se máš“ Ale já se nemám, já jen doprovázím. Jsem měsíc někde, kde být nechci. Kde vaří jídla, která nejím. Kde nejsem pánem svého času a kde při tom všem ploužení, doprovázení a doučování musím stíhat ještě vlastní práci….

A proč tam tedy jezdím? Protože to mojí dceři pomáhá a já jsem máma, která to pro ni prostě chce udělat. Děláme si to hezké. Na víkendy jezdíme po výletech, chodíme na kávičku s novými i starými kamarády, čteme knížky, koukáme na filmy. Dokud to bude mít efekt a dcera bude chtít jezdit, tak jezdit budeme.

 

Chtěla bych, aby se více vědělo, že jezdit s dítětem do lázní není vždy jůůůů nebo jéééé.  Nechci předstírat, že jsem na větvi z toho, že se můžu ploužit po chodbách. Myslím, že je v pořádku cítit a prožívat i negativní emoce. Ty prostě patří k životu. Když se jim bráníte, když jim nedáte průchod, tak vás jednoho dne dostihnout a to nechci. Takže ano, jezdím s dcerou do lázní, ale nerada. A myslím, že je to tak v pořádku. Dělám si to tak hezké a příjemné, jak je to jen možné. Dokážu na to nahlížet optimisticky i realisticky. Ale prostě to není něco, na co se těším nebo co mám ráda…

A také bych si přála, aby se vědělo, že je v pořádku, že každý to máme jinak. Nesuďme jiné za to, že něco cítí jinak než my… Důležité je, aby našim dětem pobyt v lázních opravdu pomáhal. Abychom dokázali vybalancovat péči o speciální dětičky tak, aby nemuseli jen cvičit, ale měli čas také relaxovat a normálně žít.

Pro nás všechny je nesmírně důležité, abychom žili v prostředí, ve kterém je prostor i na negativní emoce. Aby nás nikdo nenutil je popírat, aby nás nikdo nezesměšňoval za to, že něco cítíme nebo prožíváme jinak než ostatní. A také, aby nikdo nebagatelizoval naše problémy. To, co každý z nás řeší právě teď je důležité. Zítra už to může být důležité méně, ale je dobré rozumět sám sobě, svým pocitům a emocím, umět s nimi pracovat a mít porozumění a soucit s ostatními. Vždyť po nás nikdo nechce, abychom řešili problémy jiných. Někdy stačí jen vyslechnout a prostě být. Nemusíme hodnotit, ani dávat nevyžádané rady…

Všem rodičům, kteří se právě plouží po chodbách jakýchkoliv zařízení, kde mají umístěny své děti, moc přeji, aby si dokázali udělat i hezké a příjemné chvilky. Aby se nebáli přiznat si, že je to náročné a nesmírně těžké. Aby jejich okolí chápalo, že nemohou posuzovat a hodnotit něco, co v životě sami nezažili. A aby se rodiče dokázali pochválit, jak báječní rodiče jsou…

Já a lázně
Rubriky
Jak se žije rodinám se zdravotním postižením Svalová dystrofie

Děkuji ti krásné léto a vítej nádherný podzime

Děkuji ti krásné léto a vítej podzime

Prázdniny za námi. Nechápu proč vždycky to nejkrásnější období uteče tak neuvěřitelně rychle.

Samozřejmě, že se snažím držet hesla “jaký si to uděláme, takový to máme” celý rok. Ale prázdniny jsou pro mě speciální i tím, že si dáváme přestávku nejen od školy, ale také od svalové dystrofie.

Prostě jí ignorujeme. Ona se připomíná docela často a omezuje naše aktivity, jak jen může. Tu nemůžeme vylézt na kopec, na který bychom chtěli. Tu se nemůžeme účastnit některých aktivit jako ostatní. Pak nás zase limituje vozítko, které zrovna máme po ruce atd. atd. Ale i když je pořád něco, tak se tomu nepodáváme a organizujeme takové akce a aktivity, kde se to dá alespoň nějak udělat… A díky tomu jsme měli i letos krásné léto. A dcera byla dokonce na dvou táborech (ale o tom někdy příště).

Končí prázdniny a tím končí dovolená od svalové dystrofie. Potvůrka jedna se hned přihlásila o slovo, a to dost razantně.

Mojí dceři hrozí, že přestane chodit. Už jsme jednou takové situaci čelili a to před 3 roky. Zachránili jí speciální ortézy, pro které jezdíme do Vídně. Tentokrát je ale situace jiná. Je možné, že ani nové ortézy už dceři nepomůžou. Čeká nás náročné období konzultací, běhání po doktorech, zjišťování informací o možných přínosech i rizicích případné operace, intenzivní rehabilitace atd. atd.

Znám kluky s Duchennovou svalovou dystrofií, kteří tímto obdobím (obdobím, kdy přestanou chodit a trvale usednou na vozík) prošli. Je to velmi náročné období, jak pro ně, tak pro jejich rodiny. Všichni se tomu snaží vyhnout, dělají maximum, aby zvrátili neúprosnou prognózu, ale bohužel… Progresivní svalové onemocnění si prostě dříve nebo později svou daň vybere.

Dceřin typ svalové dystrofie je trochu jiný. U ní existuje šance, že by si schopnost chůze mohla uchovat až do dospělosti. Každý člověk s její genetickou odchylkou má totiž úplně jiný průběh a rychlost progrese.  V jejím případě se absolutně nic nedá predikovat. Někteří jedinci nezačnou chodit nikdy. Někteří ztratí schopnost chůze třeba už v 6 letech a někdo je schopný se nějak pohybovat ještě v dospělosti. Je tu tedy naděje… I když je ta naděje přímo úměrná vynaloženému množství energie, času a financí, tak tu prostě je…

Existují rodiče dětí se speciálními potřebami, kteří by dali všechno, aby jejich dítě mohlo chodit. A my bychom dali všechno na světě, aby si naše dcera schopnost chůze udržela…. Ona sice pořádně nikam nedojde ani teď, ale to že se může pohybovat alespoň po bytě a vyhnout se spoustě zdravotních komplikací, které souvisejí s trvalým usednutím na vozík, je k nezaplacení.

Pamatuji si, jak jsem v jejích 2 letech doufala, že se mi podaří, díky pravidelnému cvičení doma a u fyzioterapeutů, naučit ji vystoupit na schod či obrubník. Snažili jsme se o to 2 roky… Nepovedlo se… Na začátku je vždy velké odhodlání a na konci? Na konci je prostě jakési smíření. Prostě to nejde. Je potřeba se soustředit i na jiné věci než na cvičení a učit se, že prostě nemůžeme lpět na něčem, co není v našich silách ovlivnit, protože jinak se z toho zblázníme. Musíme se učit přizpůsobovat a adaptovat na nové okolnosti. Nic jiného nám ani nezbývá.

Jak se s tím poprat? Jak čelit těm neustálým změnám? Kde pořád brát sílu být oporou a nehroutit se z toho všeho?

Nevím. Já jen vím, že nejsem ani silná, ani vyvolená, jak někdy můžeme slýchat o maminkách speciálních dětiček. Jsem úplně obyčejná máma a ač se snažím pracovat na sobě, jak můžu (neustále se vzdělávám, chodím k různým terapeutům, učím se různé techniky meditace a relaxace), tak mě to občas sejme…

Zažili jste někdy nějakou traumatickou situaci? Myslím, že to se čas od času nevyhne nikomu z nás. Záležitosti jako úmrtí blízkého člověka, nehoda, vážná onemocnění atd. atd. jsou prostě nedílnou součástí našich životů. Většinou se ale jedná o jednorázové “akce”. Vy tak trauma sice nějak prožijete, ale pak máte čas je také nějak zpracovat. Jako rodič dítěte s nějakou závažnou diagnózou tento luxus nemáte. Trauma je totiž trvalé. Děje se pořád, konstantě … Diagnóza se pořád hlásí o slovo a připomíná se.

Vy tak nemáte ten luxus vše zpracovávat, musíte se naučit s tím nějak žít a najít si nějaký způsob, jak to všechno ustát a přežít za pochodu. Každý má ten způsob jiný a neexistuje špatný nebo dobrý způsob. Proto nikdy nikoho nesuďme. Kdo toto nezažil, tak to opravdu nepochopí.

A proč to zmiňuji? Protože je mi občas smutno, když zaslechnu někoho, jak soudí a hodnotí pečující. Věřím tomu, že všichni děláme, to nejlepší, co dovedeme.

Já jsem si našla svoji cestu v cestování, studiu všeho možného a pomoci jiným. Znám spoustu lidí, kteří moji cestu soudí. Jsem moc ráda, že mi život do cesty přivádí lidi, kteří to nedělají a naopak mne podporují a navíc pomáhají těm, kteří to zrovna potřebují.

Tak jestli máte nějakou takovou mámu/pečujícího ve svém okolí, tak je nesuďte a radši ji pomozte. Možná se zdají silní, ale možná taky večer pláčou do polštáře jako já.

A protože jsem se rozhodla náš příběh sdílet a protože opravdu existují lidé, kteří chtějí pomáhat, tak mi život přihrál do cesty nádhernou spolupráci.

Společnost Citroën bude v rámci své podzimní roadshow pobízet lidi, aby našlapali na kole kilometry pro mámy jako jsem já. Citroën ujeté kilometry promění na peníze a já budu moct zorganizovat relaxační víkend nadupaný informacemi, aktivním odpočinkem a sdílením. No není to pecka?

Vím, že září je hektické a náročné. Ale pokud budete moct, zastavte se na některém z míst Citroën roadshow a trochu se projeďte. Termíny a místa naleznete zde.

A já? Já si nejdříve procítím všechny emoce, které ve mně nové skutečnosti vyvolávají. Prožiju si je. Mám za sebou období, kdy jsem se snažila být silná a vše popírala a mám za sebou také období, kdy jsem se hodně litovala. Jsem ráda, že jsem si “zkusila” oba póly a teď přišel čas hledat nějaký balanc, něco mezi. Budu k sobě laskavá a dovolím si smutnit. A až si to prožiju, tak to prodýchám. Zamedituji si, udělám něco, co mám ráda (někdy mi stačí procházka v lese, někdy dobré jídlo, zajímavá kniha, pokec s kámoškou…to se uvidí) a pak se pustím do dalšího boje. Nebo spíš do další výzvy (boj zní hrozně). Věřím, že i když ty malé bitvy/výzvy nevyhrávám, tak v jiných směrech se mi daří. Takže se taky pochválím. A v neposlední řadě poděkuji za všechno, co v životě mám. Není toho málo. Vděk a pokora jsou na místě vždy… 🙂 Takže děkuji ti krásné léto a vítej nádherný podzime.